Tuto sobotu, když slunce již drahný čas po obloze putovalo, dopřáno bylo studující mládeži odpočinku vskutku nebývalého. Budíček, jenž jindy neúprosně za ranního kuropění klid rušíval, byl tentokráte až k osmé hodině ranní odložen, aby znavená těla i mysli po týdnu pilného snažení náležitě pookřály.
Však věru ne nadlouho zahálka v těchto místech panovala! Jakmile se žactvo ze sna probralo, k činorodému dílu rukou společných se s chutí přichystalo. Celé dopoledne bylo zasvěceno očistě příbytků i síní společných, neboť v čistotě a úpravnosti nejen zdraví lidské, nýbrž i řád ducha sídlí. Prach byl z koutů vymýcen a veškerý nepořádek odstraněn, by oko učitelovo s potěšením na tom díle spočinout mohlo.
Když pak polední zvon k tabuli svolal a všichni se vydatným pokrmem posilnili, vydala se omladina k malebným vrcholkům Beskydským. Kroky jejich nejprve na Pustevny zamířily, kde stanuli v úžasu nad stavbami podivuhodnými, jež barvami i důmyslnou řezbou v krajině září. Odtud pak, spoléhajíce na sílu nohou svých, po hřebeni k hoře Radhošti putovali. Uctivě minuli modlu Radegasta, boha starých Slovanů, až k samotnému temeni hory dokráčeli, kde kaple svatých soluňských bratří k nebesům vzhlíží.
Vděkem v srdci však putování neuzavřeli. Nohy jejich, ač unaveny, hbitě se k Pustevnám navrátily, neboť tam pod plátěnými střechami čekalo potěšení pro oko i ducha. Stanuli před sochami ledovými, jež ne dlátem do dřeva, nýbrž mrazem do vody vytesány byly. V tomto pomíjivém umění, průzračném jako křišťál, nalezla omladina krásnou tečku za dnem plným vlasteneckého rozjímání.
